OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Cesta za sebou

Myslela jsem na to, že si dám dohromady pár myšlenek o tom, jak se cítím. A také, jak mi v tom je. Takové malé zamyšlení. Zároveň i hluboké. Ale ne moc. S ponory do hloubky to není jenom tak. Čím hlouběji jsme, tím méně světla tam je. I když často je světlo právě to, co v moři našeho vnitřního světa hledáme. Logiku to nemá. Najít světlo u samého dna. A přesto. 

Když se dostaneme na dno, je právě světlo to, co nám pomůže se od něj odrazit. Nemyslím tím světlo shůry, či odrazy paprsků slunce na klidné hladině našich dnů plných harmonie, lásky, síly a radosti. Nebo snad světlo na konci tunelu, naděje, která neumírá a neochvějně nás drží nad vodou. Zkoušeli jste však někdy být na dně a zároveň se nadechnout nad hladinou? 

Jde to. Proč ne? Prostě vyplavete pár metrů nahoru, nádech a zase dolů. A znovu a znovu. Najednou místo pár metrů plavete pár kilometrů. A to stojí dost sil. Nahoře se ne a ne udržet. Je tu prostě, ať už chceme nebo ne, aktivní režim „jsem na dně“.  Přitom je každý nádech tak důležitý. Kyslík. Bubliny plné životadárné esence. Nemyslete teď na šampaňské! Dno je místo, kde jediné bublinky, které Vám pomohou se odtud dostat, jsou ty, jenž Vám umožní vnímat realitu. Zachovat si zdravý rozum, zorientovat se a najít cestu ven. Šampaňské má daleko lepší chuť než realita u dna, nicméně účinky na orientaci má úplně opačné. Možná se to může zdát chvíli zábavné, blbnout s bublinkami. Co je na tom, že u dna. Věčně se to ale dělat nedá. Dřív nebo později nám to dojde.

Můžeme předstírat, že plaveme a užíváme si to. Co předstírat opravdu nejde, je dýchání. Plavat kilometry za každým nádechem také nejde věčně. Je to, jako byste spolkli magnetku. Prostě vás to táhne dolů. Hladina a její hřejivé paprsky v nedohlednu. Někde tam jsou. Já vím, že ano. Zrovna teď je mi to ale prd platné. Tam někde je i džbán medu a mísa zlata. Co já s tím tady? Dno. Tma a zima. Hodilo by se světlo. Aby člověk věděl, kudy kam.

To, co potřebuji, tady a teď, je to, co si mohu dát jen já sama. Co nesu v sobě. Je to jako ponor v ponoru. Řeknu si: "Rozsviť". Nejsem si však úplně jistá, že to zabere. Mohu to zkusit i lépe: “Budiž světlo“! Jsem o krůček blíž. Cítím záchvěv, ale rozhodně se žádná baterka v mé ruce neobjevila. Dochází mi, že to nebude jenom tak. Že nestačí zavolat do svého nitra: „Staniž se!“ Chce to jít dovnitř, rozhlédnout se, najít pojistky a nahodit je. Cvak a světla svítí, stěrače stírají. Je to frajersky řečeno, aby nebylo poznat, aspoň ne hned na první pohled, jak citlivé, niterné a jemné je cítit sama sebe. Teď už je nám všem opravdu jasné, co jsem myslela tím, že s ponory to není snadné.

Aby toho nebylo málo, neexistuje univerzální návod, jak na to. Je stejně tak individuální, jako každý z nás. Což nám otevírá cestu plnou barev, krajin, obrazů, příběhů, … a nebo také jedinou odpověď: „Co cítíš? Nic“. Přesto každý v sobě nese své světlo. Je tam. Bez něj by tu nebyl. Vnitřní navigace. Je součástí naší základní výbavy. Každý má svůj maják. Nese ho v sobě. Neříkejte mi, že vy ho nemáte. Vzpomeňte si na to, kolik jste toho udělali pro své přátele. Slova povzbuzení, praktické rady a činy.

Umíme svítit na cestu druhým. Naše světlo, jeho silný proud směrujeme ven. S láskou a přátelstvím. Místo, odkud vychází, to místo září jasně i uvnitř. A když se podíváte - když se podívám, najdu ho. Uvidím. Zřím. Milé na tom je, že cesta ze tmy na světlo je nejblíž jak to jde, i když nevidíte její konec.

Najděte to světlo a dotkněte se ho. Hřeje a září. Pokaždé jinak. Vlastním způsobem. A ať už vidíte plamínek, světlo hvězdy, lucernu nebo ples světlušek, je to vaše a budete vědět co dál.

Pak už to jde posvítit si na to, jak to v sobě mám. Jak mi to okolí, to v čem a jak žiji, zrcadlí. A také konečně, jak se v tom zorientuji. Jak najít svůj cíl a cestu k němu. Takovou, která je pro mne ta pravá. Ať už to bude kudykoli, jsem si jistá, že to nebude u dna. Toliko k ponorům. :-)

S tímto, myslím tím vnímáním vlastního světla, své esence, síly, talentů, schopností, darů, názorů, poznání, zkušeností, charakteru, vlastností, touhy, přání, cílů, … (doplňte další dle vlastního uvážení), tak s tímto se opravdu snadněji vnímá, kam směřuji a proč. Jestli se mi to líbí a co mohu udělat pro to, aby mi v tom bylo dobře. Co k tomu potřebuji a co mi v tom brání. Nedostali jsme manuál pro náš život, protože ten nejlepší můžeme napsat jen my sami.  A občas se u toho i zasmát.

Můžeme se spojit sami se sebou, udělat si v sobě pořádek a nemusíme na to být sami. Nikdo to neudělá za nás, ale lze přijmout pomoc.

A o tom je má práce. Podpora a vedení. Poradna.

Myšlenka, že cesta za sebou, ve významu k sobě samotné, zároveň znamená i cestu, kterou mám za sebou - čím jsme si prošla a co mě utvářelo, se mi líbí a nechám si ji na příště.

Autor: Bohdana Faltová

Všechna práva vyhrazena. 

inPage - webové stránky, doménawebhosting snadno.